K dobrovolnictví se Dana dostala nenápadně – v době, kdy sama pobývala v nemocnici jako pacientka. Dlouhodobá zkušenost s nemocničním prostředím v rodině i kontakt s lidmi v náročných životních situacích v ní postupně probouzely pocit, že by jednou chtěla „něco vrátit“.

Zásadní moment přišel během dobrovolnické akce při příležitostí Mezinárodního dne žen, kdy na oddělení dorazili studenti z Anglo-německé obchodní akademie. Pacientům  zdravotníkům rozdávali papírové květiny, které sami vyráběli.

„Strašně mě zaujalo, jak byli spontánní a přirození. Bylo vidět, že tím lidem opravdu udělali radost,“ vzpomíná Dana.

Tahle chvíle jí připomněla, že i drobná pozornost může pro druhého hodně znamenat.

Od prvního nápadu k pravidelnému dobrovolnictví

Myšlenka na dobrovolnictví v ní ale zrála už delší dobu. Když dříve docházela za svou maminkou do nemocnice, přirozeně navazovala kontakt i s dalšími pacientkami na pokoji. Povídala si s nimi, trávila s nimi čas a o Vánocích jim nosila drobné dárky.

„Bylo mi přirozené s nimi mluvit. Vznikala z toho hezká přátelství,“ říká.

Dnes je Dana součástí dobrovolnického centra a zapojuje se do celé řady aktivit – od individuálních návštěv pacientů přes tvořivé dílny až po společné výlety. Nejbližší jsou jí osobní setkání s pacienty. „Nemusí se pořád něco velkého dít. Někdy stačí jen přijít, sednout si a být tam.“

Právě obyčejná lidská přítomnost je podle ní často tím nejdůležitějším, co mohou dobrovolníci nabídnout.

Kreativita, sdílení a společné chvíle

Vedle návštěv pacientů se pravidelně účastní také kreativních aktivit, například keramických dílen, smyslových aktivizací a jiných kreativních workshopů.

„Neříkám, že jsem nejzručnější keramička, ale strašně mě to baví,“ dodává s úsměvem.

Na podobných aktivitách oceňuje především atmosféru a radost, kterou společná tvorba přináší pacientům i dobrovolníkům.

„Nemusí být všechno dokonalé. Je krásné vidět, jak lidi něco tvoří, mají z toho radost a na chvíli přijdou na jiné myšlenky.“

Ráda se zapojuje i do společných výletů – například do Technického muzea nebo do Stromovky. U individuálních návštěv ale zůstává nejraději.

„Mám ráda osobní kontakt. Když jdu za jedním člověkem, vím, že se na mě těší.“

„My nemusíme. My chceme.“

Dobrovolnictví Dana nevnímá jako povinnost ani výkon. Věnuje mu čas tehdy, kdy ho má, a bere ho jako přirozenou součást svého života. Velmi důležitá je pro ni také atmosféra dobrovolnického centra, otevřená komunikace a důvěra, kterou organizace dobrovolníkům dává.

„Lidé tu mají pocit, že jsou potřební. A to je podle mě klíčové.“

Právě lidský přístup a svoboda jsou podle ní důvodem, proč se dobrovolníci do aktivit vracejí dlouhodobě.

"Není to tady zkostnatělé. Nikdo nás netlačí do věcí, které musíme. Je to přesně o tom: my nemusíme, my chceme."

Obyčejná přítomnost, která má význam

Silným tématem rozhovoru byla i přítomnost u lidí v těžkých chvílích. Dana má osobní zkušenost s tím, jak důležité je být s člověkem i ve chvílích, kdy už není jednoduché komunikovat nebo reagovat.

„Lidé někdy řeší, jak si své blízké budou pamatovat. Ale člověk, který leží v nemocnici, většinou potřebuje hlavně vědět, že tam někdo je.“

Právě zkušenost s péčí o maminku jí ukázala, jak moc může znamenat obyčejná návštěva nebo chvíle ticha strávená společně.

„Někdy stačí jen sedět vedle člověka. Nemusí se pořád mluvit.“

Zároveň zdůrazňuje důležitost respektu a citlivosti vůči pacientům.

„Když někdo nemá náladu nebo nechce společnost, respektuju to. Každý má právo rozhodnout se, co je mu příjemné.“

Kreativita, která dělá radost

Mimo dobrovolnictví se Dana věnuje také výrobě korálkových náramků. Vyrábí je především pro radost – pro přátele, známé i pacienty.

„Mám ráda, když si lidé odnesou něco malého, osobního. Nemusí to být dokonalé – hlavní je, že je to udělané s radostí.“

Své výrobky věnovala také na dobročinný jarmark pro pacientské organizace.  Podle Dany mají podobné akce smysl právě v tom, že propojují lidi a přinášejí do nemocničního prostředí něco lidského, milého a neformálního.

Káva jako prostor pro setkávání

Protože Dana miluje kávu, rozhodla se svou radost sdílet i s ostatními dobrovolníky. Dobrovolnickému centru věnovala kávovar Nespresso, který se rychle stal oblíbenou součástí společného zázemí. Díky němu vznikl prostor pro krátká zastavení mezi aktivitami, sdílení zážitků i obyčejné rozhovory.

„Je hezké, když si člověk po akci může dát kávu a jen si popovídat,“ říká Dana.

Dobrovolnictví jako přirozená součást života

Dana svůj přístup shrnuje jednoduše. Dobrovolnictví pro ni není o velkých gestech ani o dokonalosti. Je o drobných, opakovaných chvílích, které mají smysl. O přítomnosti, která není vynucená. O kreativitě, která se sdílí. A o obyčejných lidských setkáních, která často znamenají víc, než by se na první pohled mohlo zdát.