Jednou z věcí, na kterou jsem přišla právě díky Open Gate, je dobrovolnická činnost. Jsem sice přesvědčená, že bych na ni narazila i sama, ale rozhodně mnohem později. Již od prvního ročníku nás kromě nauk o světě učili poznávat sami sebe i lidi okolo. Hledali jsme cestu, jak můžeme někomu pomoci, něco změnit.

S tímto na mysli jsem tedy s dobrovolnictvím začala. A nemůžu si to vynachválit! Poslední rok a půl jsem dobrovolnicí v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.. Pravidelně docházím za dvaadevadesátiletou paní Evou, která zde v Domově vlčí mák dlouhodobě pobývá.

Když za paní Evou v sobotu odpoledne přijdu, vybavená úsměvem, žlutým dobrovolnickým tričkem, jmenovkou a knížkou, mám pocit, jako bych byla na místě, na kterém čas plyne pomaleji. Chybí tu tlak, uspěchanost a stres, jichž se jinde nezbavíme, ať se snažíme sebevíc. Pacienti sedí v křesílkách na chodbě, povídají si, pijí kávu nebo sledují televizi. Vždy se prosmýknu mezi chodítky a vozíky a zaklepu na dveře jejího pokoje. Jakmile slyším pobídnutí „Dále!”, vstoupím. Paní Eva je obvykle usazená v křesle a tvář se jí vždy rozzáří. Představím se a doufám, že si mě vybaví. Říká, že ano. Sice si mě nepamatuje podle jména, ale ví, že jsem ta dívka, co jí chodí vyprávět nebo číst pohádky. A musím říct, že mě doopravdy vždy zahřeje u srdce, když si na mě vzpomene.

Sedíme tedy naproti sobě a povídáme si. Vždy se optám, jak se jí daří, vyprávím jí, co nového se mi přihodilo, přidám nějakou vtipnou historku. Vyhýbám se termínům spojeným s technologiemi, vlastně ani nevím proč. Možná proto, že babičce jsem musela vždy složitě vysvětlovat, co to ten iPad nebo MP3 přehrávač je, o Facebooku či Instagramu ani nemluvě. Nebo ji nechci znervózňovat cizími slovy, protože tyto názvy jsou téměř bez výjimky převzaté z angličtiny.

Jednou se mě ptala, zda mám tady v Československu nějaké příbuzné. V další větě již mluvila o České republice, ale zmínka o již rozpadlém státě mi utkvěla v paměti. Snažím se krapet vyptávat na to, kde žila, co studovala, co ji ve škole bavilo. Když má dobrý den, odpoví se zasněným pohledem, jindy ale přizná, že si nepamatuje. Někdy se ale během rozhovoru stane, že mi stejnou otázku položí až třikrát. V té chvíli znervózním a pár vteřin přemýšlím, co dělat. Poté jí odpovím, byť již potřetí. Paní Eva totiž zapomíná, což je spojené s jejím úctyhodným věkem a stařeckou demencí. Ale to je jediná těžkost, na kterou jsem během svého dobrovolnictví narazila.

Když hovor začíná váznout, zachrání mě knížka. Většinou se jedná o pohádky, četly jsme Ladovu Chytrou kmotru lišku, Čapkovo Devatero pohádek, Žáčkovy básničky a různé české pověsti nebo příběhy našich dávných panovníků a nyní mám připravený cestopis. Vždy si o textu povídáme, při čtení o historii jsem se jí snažila sdělit vše, co jsem si vybavovala z hodin dějepisu. Také příběhy a postavy komentujeme, mluvíme o tom, co udělaly, zda to bylo dobré, nebo špatné, co bychom dělaly my, většinou se i zasmějeme.

Někdy je třeba i dvaadevadesátileté tělo protáhnout, takže vyrazíme na krátkou procházku po oddělení, což po dnech ve školních lavicích vždy vítám. Když jí jdu po boku, musím zpomalit, ale nevadí mi to. Jakmile zvolním krok, zpomalím i myšlení. Při pochůzkách opět zabředneme do hovoru, nejčastěji o tom, co vidíme: obrázky na zdech, ostatní pacienty, fotografie z akcí. To se jí potom vyptávám, zda se keramické dílny, výletu nebo vaření zúčastnila také. Bohužel, na tyto otázky mi obvykle odpovídá slovy: „Nemůžu říct.” Tak se totiž opět projevuje její nemoc.

Naše setkání obvykle trvají okolo hodinky. Za ten čas toho stihneme mnoho probrat i udělat, byť někdy pomalejším tempem. S paní Evou se vždy loučím příslibem, že za týden zase přijdu. Vypadá, natěšeně a zároveň na ní vidím lítost, že už musím jít, ale jízdní řády nepřesvědčím.

Setkávat se s někým, kdo je pětkrát starší, než jsem já, je vždy velmi zajímavé. Taková setkání jsou přínosná pro obě strany. Navzájem sdílíme své pohledy na svět a na život. Já přináším jakýsi svěží vítr, paní Eva mi zase umožňuje vidět celkový obraz toho, co se dělo a své vzpomínky, přestože jsou místy již vybledlé.

(jméno klientky bylo z důvodu ochrany soukromí změněno)