Lehce před desátou klepu na dveře válečného veterána Jana. Mým úkolem je zkontrolovat ženichovy květinové náležitosti. „Dále!“ zazní rázný hlas. Sedí v křesle, vzpřímeně jako vždy. Oblekové kalhoty, bílá nažehlená košile, vázanka se zlatou sponou. Klidný úsměv. „Kde máte korsáž, Honzíku?“ - „Udělejte vpravo v bok!“ Odjakživa si pletu strany, ale tentokráte ostudu před plukovníkem neutrhnu. V pořádku, kytička je na správném místě saka visícího na zdi. „A ještě jednou vpravo v bok!“ Poslušně se otočím. Kytice pro nevěstu, žluté růže s drobnými bílými kvítky, čeká na svou roli ve skleněné váze. Rozloučíme se přátelským mrknutím. Není ženich jako ženich. Tenhle měl všechno připravené týdny dopředu včetně návrhu svatebního dortu. A to je mu 88 let.
U nevěsty je poněkud rušněji. Její dcera upravuje bílý ubrus na slavnostně prostřeném stole. Stříbrný svícen, bílé lilie. Vlastička sedí, uhlazuje si meruňkový šál splývající přes šaty barvy čerstvě napadaného sněhu. „Dobrý den Vlastičko, hlásí se Pavlína!“ - „Koláčky, chybí nám tu koláčky, človíčku!“ opáčí nevěsta. Jako vždy je její pokoj prosycený pozitivní energií. Stačí jediný úsměv téhle třiaosmdesátileté paní, která už tři roky postrádá schopnost uchopit svět pohledem, aby člověk zapomněl na vlastní trápení. „O koláčky je postaráno, žádný strach,“ ubezpečuje nevěstu sestřička. Má pusu od ucha k uchu. I ona stejně jako její kolegyně dnes nechala zdravotnický mundúr viset na háčku. Úcta, pokora a veselí.
O pár pater níž v dobrovolnickém centru finišují květinové přípravy. Dívky zdobí košíčky pro družičky a špendlíky spínají myrtu k bílým mašličkám. Z okna je vidět skupinka žen oplétající altán smetanovou stuhou a břečťanem. Právě tady uprostřed nemocničního areálu se bude konat obřad. Zbývá načančat auto, ve kterém si ženich přiveze nevěstu. Pod klenbou nedávno postaveného altánu jsou na hladinu fontány spuštěny hlavičky růží. Jejich vůně se mísí s čerstvým borovým dřevem. Všude se rozléhá crkot a smích. Proč se na svatbách usmívají hlavně ženy? Protože jsou obklopeny květinami. Ženám a květinám je spolu dobře.
Krátce před polednem je vše připraveno na zemi i na obloze. Po týdnu vykouklo sluníčko a usměrnilo déšť i lezavý vítr; najednou je teplo. Znovu zvedám hlavu k obloze. DĚKUJI. Je přesně 12 hodin. Družičky rozhazují okvětní plátky před přicházející snoubence. V rychlém sledu následuje to, co všichni dobře známe, ale co nás nikdy nepřestane těšit: novomanželský slib a první polibek, hostina se šampaňským, muzika, taneček a spousta rozesmátých tváří.
Milý čtenáři, dlužím Ti vysvětlení. Nejsem svatební koordinátorka a jediné, co jsem měla za úkol, byla pomoc s maličkostmi. Vdávala se moje klientka, válečná veteránka paní Vlasta. Kdo jsem? Dobrovolnice. A kdo je Vlastička? Obyvatelka Domova válečných veteránů Ústřední vojenské nemocnice v Praze.
Dnešek byl okolnostmi ojedinělý. Člověk by mohl přísahat, že nic podobného nezažije. Jenže ona žádná moje návštěva v Domově není obyčejnou. Rozhodnutím zapojit se do dobrovolnických aktivit jsem získala nové přátele nejen mezi klienty, ale i zaměstnanci. Každý týden se na ně těším a světe, div se, nemocnici obvykle opouštím plná elánu.
A víte co? Tahle zkušenost se dá shrnout do jediné věty. Dobrovolnictví mi vneslo do života pořádný kus radosti.
BcA. Pavlína Žipková
