s Pavlinou Žipkovou, dobrovolnicí, která dochází za válečnými veterány v ÚVN do Domova Vlčí mák.

„Můj motiv byl:  Tak  - a teď budu prostě někde užitečná!“

Stačí vyslovit její jméno a hned se obličeje všech, kdo ji znají, rozzáří do úsměvu.

Taková je i samotná Pavlína: usměvavá, milá, působí vyrovnaně. Není divu, že si získala přízeň klientů Domova Vlčí mák, za nimiž pravidelně dochází jako dobrovolnice již více než tři roky. Celý její profesní život se točí kolem filmu. Jak prozrazuje, filmování bylo téma, které zaujalo jednoho z jejích prvních „klientů“, válečnou veteránku paní Vlastičku, která v mládí také spolupracovala při natáčení.  Společně s Vlastičkou, ale také s jejím manželem, válečným veteránem panem Honzou, prožívá příjemný čas alespoň jednou týdně.

Rozhovor začínáme otázkou, která se nabízí: PROČ? Proč se Pavlína rozhodla pro dobrovolnictví, proč zrovna v ÚVN?

Proč?  Prostě jsem chtěla dělat něco prospěšného, bez očekávání zpětného zisku. Chtěla jsem zjistit, jestli to vůbec jde a jaké to je, dělat něco s nasazením ve volném čase, aniž by se to pojilo se získáním nějaké finanční nebo jiné odměny.  Víte, v naší společnosti je stále něco za něco. Cokoli se dělá, je tu očekávání, co za to bude. Dobrovolnictví to má jinak. Neexistuje tam ekonomická vazba, pokud je myšleno upřímně. Prostě něco pro někoho nezištně dělám.

A jak jste dospěla k tomu, že se stanete dobrovolnicí právě v ÚVN?

Jednak je to z mého bydliště poměrně blízko, a pak, přitahovalo mě, že tu pečují o vojáky a válečné veterány.  Víte, celý život obdivuji lidi, kteří dokážou dát v sázku svůj život pro druhé.  Měli bychom si jich vážit. Takže možnost být prospěšná u seniorů, a navíc válečných veteránů, jednoznačně zvítězila.

Jaké byly vaše začátky?

Musím přiznat, že první schůzky byly plné strachu. Hodně jsem se bála.

Čeho?

Asi se člověk bojí neznáma, neví, co vlastně přesně bude dělat. Neví, jestli bude dost dobrý. Pochopitelně že před tím, než jdete ke svému prvnímu klientovi, projdete vstupním pohovorem a určitou přípravou. Ale stejně je to „poprvé“ a krok do neznáma. Těch obav bylo spousta, třeba i to, jak na mě budou reagovat, jak s nimi nejlépe navážu kontakt. Měla jsem představu, že by bylo hezké pobýt s klientem vždycky alespoň hodinu a zpříjemnit mu čas tak, aby se pokud možno ocitl v jiném prostředí, navodit domov a příjemnou atmosféru. Moje obavy byly, jestli toho budu schopná. Prvních pár návštěv jsem přicházela s bušícím srdcem, ale pak se to úplně rozvolnilo a od té doby se už jen a jen těším. Vlastně se těším před každou návštěvou.

Chodíte nejčastěji za panem Honzou a za paní Vlastičkou. Podílela jste se na přípravě jejich svatby. Vím, že pan Honza vyžaduje jako voják řád, pořádek. Nebylo asi úplně jednoduché získat jeho důvěru a přízeň. Jak jste to dokázala?

Přes jeho ženu, Vlastičku, která v době, kdy jsem je oba poznala, ještě nebyla jeho manželka. Já jsem nastoupila a oni měli asi půl roku nato svatbu. První setkání probíhala tak, že jsem přišla za Vlastičkou a Honzík chvilku poseděl s námi, pak šel k sobě do pokoje. Většinu času jsem tak pobyla s Vlastičkou, která v té době byla mobilní. Chodily jsme na procházky, doprovázela jsem ji k rotopedu, povídaly jsme si. Až později, s postupem času, s námi pan Honza zůstával déle. Teď už je stav Vlastičky vážný, často se stává, že mou návštěvu prospí a já věnuji většinu času panu Honzovi. Společné chvíle jsou úžasné, často se spolu smějeme. Za ty tři roky už se známe velmi dobře, zajímáme se o naše rodiny, o naše zájmy, koníčky, funguje to oboustranně. Stal se z toho vlastně přátelský vztah, ačkoliv si stále vykáme, ale tak to má být. Snažím se být pořád vědomá toho, co se děje kolem, protože oni jsou výjimeční.

V čem?

Lidsky, i věkem - patří k mladším obyvatelům Domova Vlčí mák. Rozumějte, tam je věkový průměr přes 92 let. Honzík oslavil na podzim „teprve“ devadesátiny. Výjimeční jsou i svým vztahem – jsou manželé necelé tři roky. Mimořádní jsou také tím, co všechno prožili za druhé světové války. Člověk si myslí, že už všechno zná z literatury faktu, z dokumentárních filmů. Ale pak zažijete barvité vypravování válečného veterána a nestačíte se divit.

Jste více než tři roky dobrovolníkem.  Vím, že jste neměla očekávání, co za to - ale přesto se zeptám: Co pro vás znamená dobrovolnictví?

Velikou radost. Když jsem s dobrovolnictvím začínala, vůbec jsem nečekala, že by to mohlo mít nějakou zpětnou vazbu.  Můj motiv byl:  Tak  - a teď budu prostě někde užitečná! Nečekala jsem ten těžko popsatelný efekt – pocit radosti, že mohu vlastně jen svou přítomností dělat radost, uspokojení z toho, že je člověk skrze dobrovolnictví užitečný, že se na něj lidi těší, že pookřejí, že se usmívají, že je jim s vámi dobře. Vlastně mě dobrovolnictví „nabíjí“.  Je báječné být s lidmi, kteří v sobě mají moudrost i pokoru k životu, i dobrou náladu a přes vysoký věk i spoustu energie.